|
|
 |
 |
|
 |
|
Můj postoj ke sportování a fyzické zátěži.
Tuhle (Monday, March 04, 2002 8:23 PM) jsem dostal dopis (pro jistotu neuvádím jméno) :
Dobrý den,
jmenuji se XXX a s Vámi mne spojuje jedna nezanedbatelná maličkost (vyčteno z Vašeho webu). Jsme nemocní roztroušenou sklérózou multiplex.
Prozatím jsem žádný kontakt s lidmi,kteří mají stejný problém jako já nenavázal. Tedy, abych pravdu řekl, jednou při pobytu v nemocni jsem se s jedním setkal a nezapůsobil na mne moc dobře, když konstatoval "stejně všichni skončíme na vozéku" Mám troch z toho setkání obavy. Já to beru, ale myslím si, že když v tom budu žít, tak to přijde dřív, než když se budu s tím něco snažit dělat. Momentálně jsem prodělal zase jednu ataku - byl jsem úplně bez síly, ale po solumedrolu se to zlepšilo.
Chtěl bych se tudíž na něco zeptat. Měl bych posilovat? Jestli ano, tak jak,jak moc, jak často? Lékaři na mé otázky odpovídají: "ano, ale tak aby jste se necítil unaveně" V mládí jsem sportoval a nedovedu si představit cvičení bez únavy. Proto se obracím pomocí mailu na Vás s dotazem. Máte asi podstatně více zkušeností než já, ale hlavně máte plno známých s podobnými problémy.
Chtěl bych Vám poděkovat za Vaši odpověď, ikdyž nebude asi jednoduché ji sepsat.
S přání hodně zdraví XXX
I zmohl jsem se asi za týden na odpověď:
Milý XXX, příteli na jedné lodi!
Nejsem schopen jednoznačně odpovědět na Vaše otázky, protože nejsem terapeut, ale pacient.
Můj kontakt s lidmi s RS není skoro žádný. Byl jsem v klubu Rosky Brno asi 2x a zatím mne to vůbec nemotivuje tam chodit víc. Jednak směřují k východním náboženstvím (což mne odrazuje) a druhak jsem tam nepotkal někoho, kdo by mne zaujal. Spíš tam chodí lidé s větším postižením, v inv.důchodu, nebo kteří patří do "party". Jen jsem si tam koupil pár knížek, nabídl jim pomoc s počítaci a vím, kde je najít, kdybych potřeboval.
Můžu Vám ale popsat, jak probíhal můj vztah ke cvičení. Já jsem narozdíl od Vás nikdy moc nesportoval, protože jsem dost uzavřený a stydlivý člověk a dá mi hodně práce se k něčemu takovému přemluvit. Uvědomoval jsem si však, že jsem dost bábovka, že neudělám ani pořádný klik, což mne štvalo, tak jsem si jednu dobu aspoň koupil činky a trochu posiloval aspoň v soukromí. Na vysoké měl člověk aspoň tělocvik, kde se trošku pohnul, ale pak zas nic. Po skončení vysoké to šlo opět směrem k nule. Sedavá práce na civilce a pak nemoc.
Doporučení doktorů: "Nepřetěžujte se!" lze chápat i takto: "Nedělejte nic."(aspoň nic nezkazíte). Jednak jsem se ze začátku bál cokoli dělat a druhak jsem byl tak unavený z kortikosteroidů, že jsem na to absolutně neměl náladu. Ovšem tou léčbou jsem vesele natíkal a přibíral, že jsem se v zrcadle nepoznával. Kortikosteroidy mě mj. dost odrovnávaly.
Jednou v 9/99, to už jsem bral půl roku Betaferon a dobíral Prednison, jsem byl u tety na venkově. Chystalo se dříví na zimu. To mě dost bavívalo. Vykašlal jsem se na obavy z nemoci a risknul to s modlitbou: "Pane Ježíši, já jdu do toho. Jestli mne tu chceš, tak mne podrž, nebo ať mne to třeba stojí život." V mém případě je totiž za tímhle vším je ještě vztah s Bohem v osobě Pána Ježíše Krista, se kterým prožívám svůj život a kterému doslova patřím. Tak nějak jsem tu práci zkusil a začalo mne to děsně bavit. Nakonec jsem si dal řádně do těla. Čekal jsem ataku, ale bylo mi dobře. To byl v mém postoji k námaze docela zlomový bod. Přestal jsem úzkostlivě věřit doktorskému "Nepřetěžujte se" a získal jsem svobodu. Je mi jasné, že určitě není dobré přetahovat se přes všechny meze, když už člověk cítí, že má dost - ať už je to fyzická námaha, nebo ponocování do rána nebo hladovka. Každý člověk si musí najít svoje správné míry. Neuroložka mne za to samozřejmě nepochválila, ale doktoři nežijí můj život.
Jakmile jsem přestal brát Prednison, začalo mi být postupně podstatně lépe. Léčba Betaferonem u mne zabírá. Během roku 2000 jsem postupně splasknul a "odtekl". Na jaře 2001 jsem se rozhodl něco dělat. Přihlásil jsem se do kanoistiky, což mne na vysoké dost bavilo, jenže jsem na vodu nevyplul. Ze začátku kvůli chladnu, pak jsem se začal věnovat skupince teenagerů z naší církve, což se mi časově tlouklo a dal jsem klukům přednost. Taky jsem si uvědomil, že nemám skoro žádné svaly, kterými bych pádloval. Oprášil jsem své nakládací jednoručky a začal aspoň s nimi doma. Taky s tím AB-posilovačem na břicho, který jsem v jednoduché verzi pořídil přes internet za tři stovky. Trošku jsem si za tu dobu spravil postavu (i když pořád žádná sportovní postava ;-)) a cítíl se lépe. Říká se: co mi neublíží, to mě posílí. V Bibli je zas: všechno zkuste, dobrého se držte. Teď přes podzim-zimu jsem zlenivěl a právě teď mám po 3 letech první vážnější ataku (poruchy zraku) z nachlazení a možná i zánět očního nervu, tak mi opět hrozí od pondělí Solumerdol.
Takže moje rada: doktorské "abyste se necítil unaveně" je blbost, "nepřetěžujte se" má smysl. To ovžem neznamená "nezatěžujte se". Zátěž je nutná. To by člověk za pár let úplně atrofoval jak fyzicky tak myšlením a byla by z něj hromádka kostí, tuku a neštěstí. Únava je dobrá, jen jí nesmí být příliš. Míru si musí najít každý sám. Každopádně sportujte, co můžete. Je to dobré. Jen se nepřepínejte, syťte správně tělo i duši. Odpočívejte trošku víc, než jste byl zvyklý - však ono si tělo řekne.
Uuuuffff, to byl dlouhý dopis. Snad proto jsem se k němu tak dlouho chystal. Nechtěl jsem to odbýt.
Mějte se fajn a také přeji hodně zdraví.
|
|
|
 |
|
 |
|
|
|
