|
Tento článek vznikl v srpnu 1999
Můj první pobyt s RS v nemocnici
Když se mi chůze tak zhoršila, že jsem uznal jít za
doktory, odborná neuroložka mne poslala rovnou do nemocnice.
První dojem byl velmi dobrý. Doktorka na ambulanci mne vzala
jako akutní případ. Přesto, že jsem papírově patřil do
jiné nemocnice, vzali mě hnedka na příjem (bylo to v pátek!)
a ještě ten den mi udělali MR , na které se čekává týdny
(MRI = magnetická rezonance = tunel, kde to hrčí jak
kompresor, výsledkem jsou řezy člověkem; dává to lepší
informace o měkkých tkáních než CT). Hned druhý den mi
nasadili infuze.
Druhý dojem byl už horší. Informace z doktorů lezly jak z
chlupaté deky. Měli pořád obavy, že jsem psychicky špatný,
ale já jem chtěl hlavně informace. Dobře. Mám tedy
roztroušenou sklerózu, ale co to je? Můžu být psychicky na
dně přece až z něčeho, u čeho vím, co to je. Chtěl jsem
vědět co nejvíc, ale dověděl jsem se velký kulový. Ležel
jsem tam 18 dní. Obden jsem uháněl doktora, aby mi o tom tal
něco přečíst, když už tam ležím a nemám do čeho
píchnout. Celých 18 dní nic. Chtěl jsem vidět snímky z MRI.
Týden jsem se musel doktorů dopršovat. Čekal jsem k nim
odborný výklad. Dorazilo mne, když mi ošetřující doktorka
ukázala snímky a řekla: "To je, abyste je viděl, když
jste to tolik chtěl." a to bylo vše. Je to Kocourkov, nebo
ještě lépe socialistické zdravotnictví. Doktoři si myslí,
že jsou pány, ale měli by být služebníky. K chování jako
mají doktoři v zahraničních televizních seriálech, kde
vysvětlují pacientům každý prd a dávají jim vybrat způsob
léčby mají na hony daleko. To platí aspoň pro většinu
doktorů u nás. Výjimky se najdou. Doktorů, kteří jsou
moudří nebo aspoň ochotní a kteří mají opravdový zájem,
si važme. Je to požehnání, když na takového natrefíte.
Každý týden je vizita. Byl jsem zvědav, jestli se aspoň
od pana primáře něco dovím. Opak byl pravdou. Přišel s
doktory, nechal si poreferovat, zeptal se, jak se mám, nechal
mne projít se pokojem a šel pryč.
Pak mi udělali lumbální punkci. To je odebrání vzorku
mozkomíšního moku z páteře. Zákrok samotný nic není - asi
jako když vám berou krev. Jenže: tím, že vám odsají
trošku moku z páteře vznikne v míše podtlak. Musíte celý
den ležet na břiše a neustále pít nějakou tekutinu
(nejlépe neidentifikovatelný nemocniční čaj :-). Pak musíte
3 dny zůstat ve vodorovné poloze. Zkušenosti spolupacientů:
když nezůstanete ležet, bude vás bolet hlava jako střep.
Následky lumbálky se dostavily: když jsem později déle
seděl, začal se mi třást žaludek a bylo mi čím dál
"špatněji". Když jsem si lehl, za čas to přešlo.
Ve stoje mi to nedělalo. Při odchodu z nemocnice jsem se na to
zeptal. Ošetřující doktorka mi řekla, že to jsou následky
lumbálky a že mohou přetrvávat 10 i 14 dní po zákroku.
Načež doma mi moje odborná neuroložka sdělila: následky
mohou přetrvávat i měsíc, doznívat i půl roku! U mne to byl
zhruba ten měsíc. Musel jem pracovat u PC ve stoje. Dal jsem si
klávesnici a myš na krabice... Co je to v nemocnici za
odborníky? Nevím. To je konec minipohádky Jak Honza ztratil
iluze o doktorech. Ale abych jen neplival. Sestřičky byly velmi
ochotné a příjemné, i na zedva dobré doktory jsem natrefil.
Na interně byl třeba mladý doktor s chováním na 1*, jako
vystřižený z amerického seriálu. Ten z neurologie se ani
nepředstavil. Tenhle mi při příchodu do ordinace podal ruku a
všechno, co dělal, mi vysvětlil. Takových doktorů víc!
|
