Pohádka první
„O smutném hrochu“
má pravdy trochu

Jednou jsem neprozřetelně své lásce Evči navrhnul, že jí povím pohádku před spaním. Chytila se toho a nedala jinak, než že musím: "Cvič se, budeš to potřebovat, až přijdou děti!" . Tady je, co si z ní pamatuju. Něco jsem trochu přebásnil :-). Honza

 Byl jednou jeden smutný hroch. Cachtal se v rodné tůni, pásl se na obvyklém rákosí a jedl pořád tu samou trávu, co rostla kolem. I když v tůni bydleli i další hroši, hroch si připadal sám. Snažil se být konstruktivní, jenže ho to stálo moc energie a pak z toho byl frustrovaný. Bylo mu pořád nějak divně, jako by mu uletěly včely. Nějak mu to nedalo pokoj, pořád o těch včelách přemýšlel, nevěděl, jestli se u nich doma vůbec někdy chovaly. Zkoušel se ptát i ostatních hrochů, jenže ti měli všech pět pohromadě a jen si z něj dělali legraci. Že nemá všech pět pohromadě, kdeže se mu rozkutálely, ať si je jde posbírat. Jenže hroch z toho byl akorát na větvi. Vůbec netušil, o jakých pěti to ostatní hroši mluvili. „Asi mají v hlavě těch pět včel!“, říkal si naštvaně, „Bzučí jim ve věži!“ a vzdal veškeré další vyptávání.

Jenže ať se snažil jak se snažil, ten divný smutek tam pořád někde byl. Myšlenky o včelách se mu honily hlavou. Nedaly mu pokoj, takže se jednoho krásného dne sebral a vydal se na cestu. Šel hledat svoje včely.

Bloudil sem tam po kraji, po savaně i po poušti až přišel do lesa. „Konečně strom, tam by mohly být moje včely!“ I když tušil, že při své tělesné konstituci a nesportovní postavě se na stromy asi moc šplhat nedá, říkal si že to zkusí. Jenže tak akorát vrazil do stromu a udělal si bouli. Ze stromu se ozvalo vysokým holčičím hlasem „Jůů, co to děláš?! Rozbiješ si hlavu! Počkej, já ti to ošetřím!“ Hroch teď teprve kouká, že tam na větvi někdo je!

Slezla dolů. Ošetřila mu bouli, že ho načisto přestala natlučená hlava bolet. Taky už měl hroch myšlenky úplně jinde. Koukal jí do očí jak do studánek. Byla normální, obyčejná, ale hroch tušil, že to není náhoda. Taky jí uletěly včely. Taky se vydala do světa je hledat. Když se jí hroch ptal, jak se dostala na tu větev, řekla: „No hned se mi to nepodařilo, ale byla jsem tu už včera.“ Pravda, měla víc času a přece jen byla o maličko šikovnější než hroch, tak se jí podařilo se na tu větev dostat. Hroch měl zase jiné přednosti, které zas viděla ona. Povídali si o větvi, o lese, o svých včelách, o svých trápeních i o svých radostech. Byli tak zabraní do povídání, že se úplně bezděčně vydali na cestu domů. Potkávali je staří známí a nestačili se divit. I když to pořád byl on, zpátky se vracel už úplně někdo jiný.

Zpátky se vracel veselý slon. A vedle něho? Důvod veselého slona!

A to je pro dnešek vše. Dobrou noc, lásko...